"Těžké věci děláme každý den. Na nemožné je potřeba trochu více námahy." Tolik jeden z Murphyho zákonů, který přijala za své řada nadřízených. A jaké jsou praktické "přínosy" této strategie?
V předchozí zprávě jsme se zmínili o přibývajících případech syndromu vyhoření. V této bychom mohli navázat a připomenout jeden varovný příběh, na který zřejmě řada manažerů zapomněla. Slyšeli ho už dávno, což by mohlo být omluvou, ale určitě více než jednou, což zase svědčí v jejich neprospěch. Protože kdo by si nepamatoval pohádku O rybáři a zlaté rybce? Snad je zbytečné ji zde znovu převyprávět. Asi dobře víte, jak dopadla rybářka, která chtěla pevné necky, pak dům, potom palác a potom…
A jak dopadnou nadřízení, kteří od svých zaměstnanců chtějí jeden úkol navíc, pak další a pak ještě jeden… Nějakou dobu jim to možná vychází a jejich podřízení se snaží stejně pilně jako zlatá rybka. A potom? Řada z nich, a často ti nejlepší, mávnou ploutví a ocitnout se v konkurenčních vodách s nadějí, že nepadnou do rukou jiné nenasytné rybářky.
A ti co zůstanou? Začnou se podobat vyhaslé svíčce. Pro tento stav má psychologie vznešenější název, a to syndrom vyhoření. Hlavním varovným signálem syndromu vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce. Spouštěčem bývá stres a frustrace v práci. A když se k tomu přidají sklony…
