Nejnižší garantovaná mzda existuje ve všech zemích Evropské unie. Někde její výši určují vlády, jinde vyplývá z vyjednávání mezi zaměstnavateli a odborovými svazy. Napříč unií se její výše ale liší až jedenáctinásobně.
EU minimální úroveň platu prosazuje od roku 2012 jako pojistku proti faktické chudobě lidí, kteří sice jsou zaměstnaní, ale mají jen velmi nízké příjmy. Minimální mzda by měla být dostatečně vysoká, aby lidem v dané zemi zajistila odpovídající příjem. Zároveň se ale nemá blížit průměrné mzdě, protože v takovém případě by se nejhůře placení zaměstnanci mohli stát pro zaměstnavatele "příliš drahými.
Z 28 členů unie má zákonem danou minimální mzdu 21 zemí. Přímo stanovena není ve Švédsku, Finsku, Dánsku, Itálii, Německu, Rakousku a na Kypru. Například ve skandinávských zemích sice není stanovena zákonem, tamní tradiční silná role odborů ale fakticky zajišťuje odpovídající výši platu kolektivními smlouvami. Jinde jsou mzdy definovány různě pro jednotlivá odvětví. Po rozšíření směrem na východ má ale nyní většina unie minimální úroveň platu danou rozhodnutím úřadů. Velké rozdíly, které mezi členskými zeměmi panují ve výši minimální mzdy, jsou tak dány nejen různým ekonomickým výkonem jednotlivých zemí, ale často i politikou.
Podle evropského statistického úřadu Eurostat letos v lednu byla v EU nejnižší minimální mzda v přepočtu na společnou unijní měnu 174 eur (asi 4 700 korun) v Bulharsku a nejvyšší 1921 eur (skoro 52 000 Kč) v Lucembursku. Ve srovnání kupní síly se sice tento jedenáctinásobný rozdíl snížil, ale přesto si příjemce minimální mzdy v Lucembursku mohl koupit pětkrát více, než člověk s nejnižším garantovaným platem v Rumunsku.
Velká debata o minimální mzdě se nedávno odehrála v nejvýznamnější evropské ekonomice, tedy v Německu. Tam dosud nejnižší úroveň platu stanovovaly dohody…
