Lhůty a doby v pracovním právu

Na rozdíl mezi lhůtou a dobou se podíváme v následujícím příspěvku.

V teorii práva není dána jednoznačná hranice mezi lhůtami a dobami. Zjednodušeně se dá říci, že lhůta je časový interval, v němž má být něco vykonáno, aby nenastal určitý (zpravidla negativní) účinek. Typickým případem je lhůta ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce, tedy lhůta 2 měsíců k podání žaloby na neplatnost právního jednání vedoucího k rozvázání pracovního poměru. Pokud smluvní strana dotčené lhůty nevyužije, bude se na pracovní poměr bez ohledu na případné vady právního jednání nahlížet jako na platně skončený. Doba je pak vnímána především jako časový interval, s jehož skončením jsou spojeny určité právní důsledky, a to bez vazby na to, zdali bylo něco vykonáno, nebo ne. Ze zákoníku práce lze upozornit např. na výpovědní dobu, zkušební dobu nebo dobu trvání pracovního poměru.

Pokud jde o počítání lhůt a dob, použije se pro lhůty obecné pravidlo obsažené v ustanoveních § 605 a násl. občanského zákoníku, na doby pak dopadá ustanovení § 333 zákoníku práce (pro ně se počítání dob podle občanského zákoníku nepoužije).

Podle občanského zákoníku platí, že lhůta počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo…