V tomto příspěvku se podíváme na problematiku cesty tam a zpět. Nepůjde ovšem o analýzu Tolkienova Hobita, ale o každodenní cesty do zaměstnání.
Každému zaměstnanci samozřejmě nelze poskytnout k dojíždění do práce a zpět firemní automobil, a je tak případně zvolena úspornější varianta peněžitého příspěvku ke krytí těchto nutných výdajů spojených s výkonem závislé činnosti mimo bydliště zaměstnance. Je asi vhodné jednoznačně uvést, že rozhodně nejde o povinnost zaměstnavatele stanovenou zákoníkem práce. Samotný zákoník práce považuje cestu do zaměstnání a zpět za čistě soukromou záležitost zaměstnanců, jak například vyplývá z jeho § 380 odst. 3, podle kterého pracovním úrazem není úraz, který se přihodil na cestě do zaměstnání a zpět, tudíž zaměstnavatel zde neodpovídá za škodu.
Tento výdaj zaměstnavatele daňový zákon výslovně neřeší, což je relativně dobrá zpráva, jelikož díky tomu lze využít obecné ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP a opřít o něj daňovou účinnost těchto výdajů. Postačí k tomu drobnost - aby se jednalo o právo dotyčného zaměstnance (zaměstnanců) vyplývající z kolektivní smlouvy nebo z vnitřního předpisu zaměstnavatele, anebo z pracovní či jiné smlouvy.
Z pohledu zaměstnanců tyto příjmy podléhají zdanění a rovněž tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění. Jedná se tedy fakticky o stejný režim, jako kdyby byla o danou částku přímo zvýšena mzda. Problematickou otázkou je ale stanovení výše příspěvku. Nejjednodušší je jistě stejná paušální částka každému, pak ale mohou vznikat rozmíšky mezi zaměstnanci bydlícími blíže a dále, takže je vhodné přihlédnout k tomuto parametru. Alternativou – se stejnými daňovými i pojistnými dopady – je proplácení jízdenek za cestu do a z práce předložených zaměstnanci. Což je ale administrativně náročnější a paradoxně znevýhodňuje svědomitější a úsporněji se chovající zaměstnance s předplacenou (režijní)…
